Diplomacie je nástroj kterým se zahraniční politika aplikuje. Politická moc musí mít plnou moc od prezidenta České republiky a může dát i výhradu (například: sjednejte to takto a takto.. například: jak to udělal bývalý český prezident Václav Klaus při Lisabonské smlouvě a pověřil podpisem teto smlouvy svého ministra zahraničí Cyrila Svobodu). Ratifikaci nemůže prezident převést na nikoho. Hlava státu nejmenuje velvyslance, neboť velvyslanec je hodnost.
Krátká historie diplomacie: Panovník svěřil svou moc přes diplom (papír) na osobu, která pak přes jeho svěřenou plnou moc jednala s dalšími panovníky nebo “diplomaty”. Pokud je jasný strategický zájem státu při určité misi diplomata, pak ho diplomat musí umět vyjednat. Dlouhou dobu dominovala veřejná diplomacie, nyní dominuje i soukromá (ŠKODA, Royal Dutch Shell – velké firmy). Uveďme si jeden příklad soukromé diplomacie na konfliktu v Libyii, kde bývalý premiér Velké Británie Cameron musel čelit střetu jak soukromé tak státní diplomacii (Cameron versus Royal Dutch Shell – ohledně ropy v tamním režimu). Dále jsou ustanoveny zvláštní mise podle Ženevské domluvy, například mise dát do pořádku Sahel region v Africe, kde se ustanoví speciální tým diplomatů. V neposlední řadě se můžeme bavit i o parlamentní diplomacii, ale ta je takřka nemožná pokud dáte do jedné místnosti zástupce ze všech předních politických stran a chcete se shodnout na jednom úkolu.
Díky vzrůstu sociálních sítí se nevytváří další společenství a přitom celá historie byla postavena na pravidlech a společenstvích (rituály, mše, kostely, …), a proto díky tomu západní civilizace nyní upadá, kvůli nedostatku pravidel.
Máme tři druhy misí zpravodajců. Deklarování zpravodajci (kulturní radar, atašé a důstojník), dále zpravodajci o kterých ví jen velvyslanec a třetí skupina jsou zpravodajci o kterých neví ani velvyslanec při dané misi. Zkrátka zpravodajská komunita žije svým životem.
Diplomacie nátlaková je ta, kterou například využíval Al Capone: ,,dobrým slovem se zmůže, dobrým slovem a pistolí se zmůže více”.
Itálie ovlivnila historii diplomacie tak, že jako první země vyslala své diplomaty na dané území, aby tam žili delší dobu a sledovali tamní národy do doby dokončení jejich mise. Do roku 1815 si diplomaté hradili vše. Diplomaté byli aristokrati. Po Vídeňském kongresu se z diplomatů stali profesionálové a experti a jsou placeni státem.
Jakmile se diplomat stará o něco jiného než má, ministr zahraničních věcí ho musí odvolat. Velvyslanec obecně k nastartování jednání nepotřebuje plnou moc. Diplomat musí podávat informace o tom co do České republiky nedorazí, nebo takové informace, které nejdou zjistit z různých médii. Velvyslanec musí napřímo jednat s lidmi, kde má konkrétní misi.
Co když diplomat spáchá zločin? První krok je odvolání. Ten stát, kde má misi, zavolá státu, odkud velvyslanec pochází, a ten ho odvolá a jeho kariéra je u konce.
Důvody se u diplomatů nesdělují. Za diplomatovu bezpečnost je odpovědný stát, kde diplomat vykonává misi. Smyslem imunity diplomata je, aby přijímací země nečinila žádné překážky ve výkonu mise diplomata z přijíždějící země. Diplomatický pas je především na zrychlení procesu na letištích.
Volba diplomata: udělá se seznam budoucích velvyslanců, ten pak schválí ministr zahraničních věcí, poté prezident a premiér a odešle to zpět k ministrovi zahraničních věcí. Ten pak odešle žádosti do zemí, kam chce Česká republika vyslat diplomaty a ty buď diplomata přijmou nebo odmítnou (odmítnutí nastává opravdu ve vyjímečných situacích). O tom, jestli diplomata přijímací země příjme, rozhoduje nejvyšší představitel v té zemi (u nás to je prezident).
Musíme nadále vysílat diplomaty do cizích zemí, aby vedly zastupitelské úřady. Máme generální konzuly jako v Mnichově, Chicagu, … – ve větších zemích a ty jsou podřazeny zastupitelskému úřadu – tedy diplomatovi.
Diplomat pro Českou republiku musí mít českou příslušnost, bezúhonost, VŠ diplom (diplomaté mají několik diplomů z vysokých škol), angličtina (C1, C2) a jeden cizí jazyk navíc.
Diplomat má “kočovný styl života”, neboť co 4 roky se mu mění mise a je například v Japonsku, Kolumbii, … proto jeho partner musí být člověk, který nebude mít běžný profesní život kvůli častému stěhování. Dále se u diplomata můžou přetrhat sociální vazby s kamarády.
U Maastrichtské smlouvy v Evropské Unii je diplomatické zavedení a to znamená to, že pokud se nám něco stane, jako Českému občanovi v zahraničí, a Česká republika tam nebude mít velvyslanectví, tak můžeme zažádat pomoc u jakékoli ambasády z členských 27 států Evropské Unie.
*Diskuze proběhla během intenzivního letního certifikátu na Diplomatické akademii, s.r.o. v Praze.
